Hans von Bülow, dirigent, klavírista a skladatel, se narodil před 190 lety Společnost Richarda Wagnera Praha, řádný člen Richard Wagner Verband International

Německý dirigent, klavírista a skladatel Hans von Bülow (8. ledna 1830 - 12. února 1894) je dodnes ve světě hudby pojmem. Dirigoval premiéry Wagnerových oper Tristan a Isolda a Mistři pěvci norimberští. Jako klavírista poprvé uvedl mimo jiné Lisztovu Sonátu h moll a Čajkovského slavný Klavírní koncert č. 1 b moll. Byl prvním klavíristou v historii, který v jedné koncertní sérii uvedl všech dvaatřicet klavírních sonát Ludwiga van Beethovena. Byl historicky druhým šéfdirigentem Berlínských filharmoniků, a to v letech 1887-1892. Jeho první manželkou byla dcera Franze Liszta Cosima, která si pak po rozvodu s Bülowem vzala Richarda Wagnera. Patřil k nejuznávanějším dirigentům a klavíristům své doby.

 

Hans Guido von Bülow se narodil v Drážďanech. Jeho otcem byl spisovatel Eduard von Bülow (1806-1888), matkou byla dcera bankéře a obchodníka Christiana Gottloba Fregeho. Od devíti let byl žákem Friedricha Wiecka, otce klavíristky a skladatelky Clary Schumannové. U něj se setkal se skladateli Felixem Mendelssohnem-Bartholdym a Albertem Lortzingem. Jako dvanáctiletý navštívil v roce 1842 v Drážďanech představení Wagnerovy opery Rienzi a stal se nadšeným obdivovatelem Wagnera. Seznámil se s Franzem Lisztem, od nějž získal několik hudebních lekcí. V roce 1846 se Bülowovi přestěhovali do Stuttgartu, kde měl Hans své první veřejné vystoupení. Rodiče však trvali na tom, aby vystudoval práva a poslali ho do Lipska. Bülow ale raději studoval hru na klavír u tehdy slavného hudebního pedagoga Louise Plaidyho. Na přímluvu Richarda Wagnera získal v roce 1850 své první dirigentské místo v Curychu. Stal se Wagnerovým žákem, osobním dirigentem a blízkým přítelem.

 

V roce 1857 se Bülow oženil s Cosimou Lisztovou, nemanželskou dcerou Franze Liszta a Marie d'Agoult. Měli spolu dvě dcery: Danielu (nar. 1860) a Blandinu (nar. 1863). Během jejich manželství se Cosimě narodily další tři děti: Isolde (nar. 1865), Eva (nar. 1867) a Siegfried (nar. 1869). Jejich otcem však nebyl Bülow, ale jeho přítel Richard Wagner, s nímž Cosima udržovala od konce roku 1863 nejprve tajný, později otevřený milenecký vztah. To vše v době, kdy byl Wagner povolán do Mnichova svým obdivovatelem a mecenášem, mladým bavorským králem Ludvíkem II., který nastoupil na trůn v roce 1864. V Mnichově dirigoval Bülow světové premiéry Wagnerových vrcholných děl Tristan a Isolda (1865) a Mistři pěvci norimberští (1868). Ačkoli osobní vztahy mezi Bülowem a Wagnerem tímto milostným trojúhelníkem utrpěly a osobně spolu již nikdy nepromluvili (a skandál nelibě nesl i král Ludvík II.), Bülow na Wagnera jako skladatele nikdy nezanevřel. Nakonec souhlasil i s rozvodem s Cosimou, který byl dokončen v roce 1870. Cosima se pak provdala za Wagnera a Bülow se v roce 1882 znovu oženil s herečkou Marií Schanzerovou.

 

Ve stejném roce, kdy se Bülow oženil s Cosimou, uvedl v premiéře Lisztovu klavírní Sonátu h moll, a to na koncertě v Berlíně 22. ledna 1857. V roce 1875 uvedl Bülow jako již velmi respektovaný dirigent a klavírista v premiéře také jiné slavné dílo klavírní literatury, Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b moll, a to na koncertě v Bostonu dne 25. října; dirigoval Benjamin Johnson Lang a na klavír hrál Bülow, nadšený propagátor tohoto Čajkovského obtížného díla, které předtím odmítl hrát Nikolaj Rubinstein. Jako první klavírista v historii uvedl v jedné koncertní sérii zpaměti také všech dvaatřicet klavírních sonát Ludwiga van Beethovena, jež nazval „Novým zákonem" klavírní literatury, přičemž „Starým zákonem" myslel Bachův Dobře temperovaný klavír. Editoval také jejich souborné vydání společně se Sigmundem Lebertem. Kromě toho byl velkým interpretem klavírních děl Johannese Brahmse či Fryderika Chopina. Rád měl i českou hudbu. V roce 1859 se ve Výmaru seznámil s Bedřichem Smetanou a později s nadšením propagoval orchestrální tvorbu Antonína Dvořáka, který mu dedikoval svou Symfonii č. 5 F dur, op. 76 (1875). Často vystupoval i v Praze, například v roce 1884 zde řídil dva koncerty svého orchestru z Meiningenu a po koncertech v říjnu 1886 byl jmenován čestným členem Umělecké besedy.

 

V roce 1867 se Bülow stal ředitelem Královské hudební školy v Mnichově, kde učil hře na klavír a působil zde do roku 1869. S velkými úspěchy koncertoval jako dirigent i jako klavírista po celé Evropě i v Americe. V letech 1878-1880 působil jako Hofkapellmeister v Hannoveru, odkud ale musel odejít, když slovní hříčkou hrubě urazil tenoristu, zpívajícího titulní roli v Lohengrinovi: Schwan (labuť) - Schwein (prase). Pak se přesunul do Meiningenu, kde zůstal pět let a podařilo se mu zde vybudovat jeden z nejlepších německých orchestrů. Zde se seznámil s Richardem Straussem. Poté se usadil v Hamburku, kde často dirigoval, a v letech 1887-1892 byl v pořadí druhým šéfdirigentem Berlínských filharmoniků, po Ludwigu von Brennerovi (1882-1887) a před Richardem Straussem (1894-1895) a Arthurem Nikischem (1895-1922).

https://www.youtube.com/watch?v=CJF0R_n3q-w

 

Bülow proslul také jako vtipný a výstižný hudební recenzent. Jako skladatel se věnoval orchestrální, vokální i klavírní tvorbě (například Mazurka-Impromptu, op. 4, Rêverie fantastique, op. 7, Die Entsagende, písňový cyklus op. 8, Předehra a pochod k Shakespearově hře Julius Caesar, op. 10, Ballade, op. 11, Trois Valses caractéristiques, op. 18, Nirvana: symphonisches Stimmungsbild, op. 20, Il Carnevale di Milano pro klavír, op. 21, Vier Charakterstücke pro orchestr, op. 23, Königsmarsch, op 28, 5 zpěvů pro smíšený sbor, op. 29, 3 písně na slova Augusta von Loen, op. 30 a jiné) a klavírním transkripcím (například Wagnerova Tristana a Isoldy, předehry k Mistrům pěvcům, Parafráze na kvintet ze třetího dějství opery Mistři pěvci norimberští či Gluckovy Iphigénie en Aulide). Kolem roku 1890 se začalo zhoršovat Bülowovo zdraví fyzické i psychické. Trpěl chronickými bolestmi hlavy. Na radu lékařů se kvůli teplejšímu a suššímu klimatu přestěhoval do egyptské Káhiry, kde také ve věku 64 let v roce 1894 zemřel, deset měsíců po svém posledním koncertu.

https://www.youtube.com/watch?v=5eDpwYyDk9A

 

Ve svých pamětech Můj život píše Richard Wagner o Hansi von Bülowovi na řadě míst. Připomíná například dopis, který mu mladý Hans poslal, když jej rodiče nutili ke studiu práv, tedy „nastoupit životní dráhu, která se mu protiví". Když Hans s Wagnerovou podporou dostal nabídku na místo hudebního ředitele v St. Gallen, jeho otec se podvolil synovu rozhodnutí věnovat se hudbě, ale na Wagnera se prý kvůli tomu velmi hněval. Wagner si Bülowa velmi cenil i jako klavíristy: „Jinak jsme hodně muzicírovali, neboť jsem konečně v Bülowovi získal toho pravého interpreta strašlivých Klindworthových aranžmá mých nibelungovských partitur. Také jen v kompozičním náčrtku zapsané oba akty Siegfrieda si dokázal Hans ihned osvojit tak, že je dokázal zahrát, jako by měl před sebou klavírní výtah. Já jsem k tomu zpíval, jako obvykle, všechny role." Wagner podrobně popisuje letité přípravy prvního uvedení Tristana a Isoldy (ve Vídni či Karlsruhe), ale protože své paměti končí rokem 1864, kdy byl povolán do Mnichova, o pozdější premiéře pod Bülowovou taktovkou se již v knize bohužel nedočteme.

 

Když Gustav Mahler sklízel úspěchy jako dirigent ještě před nástupem do Vídeňské státní opery v roce 1897, působil jako dirigent v Hamburku, kde ho kritik Carl Armbrust v roce 1891 připodobnil k „novému Bülowovi", jak uvádí v Mahlerově biografii Henry-Louis de La Grange. V září 1891 se Bülow a Mahler v Hamburku osobně setkali, a to na Mahlerovo přání. Prosil Bülowa, aby mu směl předložit jednu ze svých partitur. Šlo o skladbu Tryzna (Totenfeier), která se měla posléze stát první větou jeho Druhé symfonie „Vzkříšení". La Grange setkání popisuje takto: „Bülow Mahlera přijal koncem září a ,vida složitost partitury', vyzval ho, aby ke klavíru usedl raději sám. A zatímco Mahler hrál Tryznu, Bülow si zacpával uši. Nakonec prohlásil: ,Je-li to ještě hudba, nerozumím již vůbec hudbě.'" Mahler byl pochopitelně velmi zklamaný a v dopise si stěžoval Richardu Straussovi: „Před týdnem Bülow málem vypustil duši, když jsem mu hrál jedno ze svých děl. [...] Vzal to ďas! Svět se bez mých skladeb točit nepřestane," cituje La Grange a pokračuje dále vlastními slovy: „Bülowovu odmítavou reakci lze bezpochyby připsat na vrub jeho neústupnosti, příkrosti a popudlivosti, jimiž byl proslulý a jež potvrzuje řada anekdot. Přesto nesmíme zapomínat, že Mahlerovo dirigentské mistrovství obdivoval a tento obdiv dával patřičně najevo. Bruno Walter zaznamenal, že jednoho večera, když se Bülow postavil před orchestr, aby řídil abonentní koncert, spatřil v přední řadě Mahlera, načež sestoupil z pódia a nabídl mu taktovku."

 

S Bülowem souvisí i to, jak se zrodila poslední věta Mahlerovy Druhé symfonie. Když Bülow zemřel, konalo se v Hamburku v kostele sv. Michaela poslední rozloučení, a to 29. března 1894, kdy již bylo Bülowovo tělo do města převezeno z Káhiry. Za doprovodu varhan zde ženský a dětský sbor zpíval slavný chorál Friedricha Klopstocka Vzkříšení (Auferstehung). Mahler o tom pak napsal v dopise Arthuru Seidlovi: „V té době zemřel Bülow a já se zúčastnil zdejší tryzny. Když jsem tam seděl a vzpomínal na zesnulého, souzněla má nálada cele s duchem díla, jímž jsem se tehdy obíral. Vtom zaintonoval sbor od varhan Klopstockův chorál: ,Vzkříšen budeš!' Zasáhlo mě to jako blesk a v mém nitru bylo všechno zcela jasné a srozumitelné! [...] Co jsem tehdy zažil, měl jsem vytvořit v tónech." Právě Klopstocka pak Mahler použil ve finální větě své symfonie.

 

Na závěr ještě připomeňme, jak náročného a na požadavky kvality nesmlouvavého a přísného dirigenta popisuje Norman Lebrecht ve své knize Mýtus jménem Maestro: „Když na titulních stránkách rozmazávali krach jeho manželství a Bülow se dostal nervově do tak silného tlaku, že div nezkolaboval, vytvořil dva orchestry světové úrovně, uvedl premiéry dvou Wagnerových oper a Brahmsovy symfonie, doslova z popelnice vytáhl nejtěžší klavírní koncert, vedl první kroky mladičkého Richarda Strausse a inspiroval symfonii Gustava Mahlera Vzkříšení. I při chladném počítání jde o výčet velkolepých úspěchů, možná těch nesmrtelných. Nejen on sám sebe, ale i historie vidí Bülowa jako člověka, který neuspěl, jako muže, který byl ,nur der Taktstock Wagners' - jen Wagnerovou taktovkou. Servilní i panovačný, pokorný i nafoukaný, citlivý a krutý zosobňuje rozporuplnost a dvojí tvář budoucích dirigentů." Lebrecht píše o kruté výchově, hraničící doslova s týráním, která byla typická pro východu dětí té doby - k slepé poslušnosti. Není divu, že Hans utíkal k hudbě a později se vzhlížel v Lisztovi a Wagnerovi. Nakonec si prosadil svou a stal se uznávaným hudebníkem. Čtyřhodinovou partituru Tristana a Isoldy řídil zpaměti a Wagner po premiéře prohlásil: „Vstřebal do nejmenších detailů všechny mé záměry," uvádí Lebrecht.

 

„Měl dokonalý sluch, a pokud vynesl nějaký soud, nebylo možné jej zvrátit," píše dále Norman Lebrecht. „Nebyl docela hluchý k modernismu a mladého Richarda Strausse korunoval na Richarda Třetího. Jak jinak, Richardem Prvním byl Wagner a po něm nemohl žádný Druhý následovat." Když Wagner v roce 1883 zemřel a Bayreuth začala řídit Cosima, měla podle Lebrechta „často chuť pozvat prvního manžela, nejlepšího Wagnerova dirigenta, aby ve zdejším divadle nějakou operu řídil - nikdy však nenašla odvahu požádat ho."

 

MILAN VALDEN Opera Plus 8. 1. 2020