Tristan a Isolda versus Romeo a JulieZamyšlení nad dvěma dramaty o lásce a smrti

Na listopad připravuje Státní opera premiéru Wagnerova hudebního dramatu Tristan a Isolda. O příspěvek k tomuto vrcholnému Wagnerovu dílu jsme požádali zástupce Společnosti Richarda Wagnera Praha.

Když Leonard Bernstein v 70. letech ve své sérii harvardských přednášek o hudební teorii pro laiky analyzoval Wagnerova Tristana a Isoldu, připomněl, že v úvodní části předehry se Wagner nechal inspirovat Berliozovou dramatickou symfonií Roméo et Juliette. A skutečně, podobnost je na první poslech patrná. Z ticha zhmotněná řada Berliozových tónů neukotveně se vznášející v prostoru jako by „vyskočila“ přímo z Wagnerovy partitury a také Berliozův název pasáže – Tristesse (tj. smutek) dostatečně výmluvně napovídá, kde se Wagner nechal inspirovat. Bernstein však nelíčí vztah mezi Berliozovým Romeem a Wagnerovým Tristanem jako plagiátorství. Chce jen ukázat, jak byl Wagner ve své tvorbě inspirován výjimečným dílem na příbuzné téma, a zároveň, jak Wagner vzal Berliozovu myšlenku a svojí genialitou ji dokázal přetvořit v sérii tónů uvozujících nejen Tristana a Isoldu jako operu, ale také zcela novou kapitolu v dějinách evropské hudby.

Bernstein tak vlastně mimoděk výborně charakterizoval Wagnerovu tvorbu jako celek. Richard Wagner byl nejen vynikající hudební skladatel, ale také dramatik a samozvaný filozof. Zpracovával mýty a pověsti, ale vždy je dotvořil tak, aby přinesly co nejvíce modernímu publiku. Také v Tristanovi a Isoldě Wagner zpracoval středověkou pověst o lásce princezny a rytíře, která skončí smrtí, avšak opět tak, aby něco nového sdělil současnému divákovi. Divákovi, který samozřejmě znal Romea a Julii, tentokrát od Shakespeara. Mezi Shakespearovým Romeem a Wagnerovým Tristanem je řada podobností, avšak – stejně, jako v případě Romea Berliozova – Wagner známé příběhové schéma mění a rozvíjí tak, aby řekl něco víc, něco co snad Shakespeare o osudovém sepjetí lásky a smrti říct opomněl.

Podobných prvků je v obou příbězích celá řada. Vztahu protagonistů brání příslušnost ke znepřáteleným rodům či království, takže jejich láska je nepřijatelná, on zabije někoho, kdo je jí blízký (Tybalt/Morold), takže jejich láska je ještě víc nepřijatelná a – nikoliv poslední podobnost – v klíčovém bodě obou dramat sehraje zásadní roli omyl týkající se lektvaru/jedu. Tento omyl týkající se lektvaru se sice v samém závěru obou příběhů vysvětlí, ale na šťastný konec je už pozdě. A přitom chybělo tak málo a mohli být šťastní! Nebo nemohli? A v tom je klíčový rozdíl mezi Shakespearovým Romeem a Wagnerovým Tristanem.

Romeo a Julie jsou dva mladí zamilovaní lidé, kteří by skutečně mohli být šťastní, nebýt absurdní nenávisti jejich dvou rodin. Ta nenávist je letitá a nikdo už se neptá po jejím původu. Stala se destruktivní konvencí, kterou láska takřka dokázala překonat. Ale jen takřka a v tom je tragédie Romea a Julie.

Tristan a Isolda jsou také zamilovaní a svět také nepřeje jejich lásce, ale tato „nepřejícnost“ světa má u Wagnera podstatně děsivější rozměr, než u Shakespeara. Nejde jen o nepřátelství dvou rodů, jde i o osobní nepřátelství mezi Tristanem a Isoldou. Jejich láska není nepřijatelná jen pro jejich okolí, ale i pro ně samotné, pro jejich hrdost, pro jejich chápání toho, co je dobré a špatné. Jejich nepřiznaná láska je špatná a perverzní i pro ně samotné, a proto se v zoufalství rozhodnou pro společnou sebevraždu. Vypijí nápoj, o kterém si myslí, že je jed. A pak, v očekávání blízké smrti, si v posledním okamžiku svého života (jak si myslí) vyznají lásku, protože si myslí, že umírají, a že už je všechno jedno.

Vědomí blízkosti smrti (i když nápoj nebyl jed a smrt nepřichází) osvobodilo Tristana a Isoldu od všech předsudků, názorů a morálky. Na ten kratičký okamžik na konci prvního dějství mohou zapomenout na všechny povinnosti, pocity viny, křivdy, i na role, které mají v životě hrát. Blízkost smrti je osvobodí od předsudků světa i od sebe samých. Zbude jen to jediné ryzí, podstatné, skutečné – láska jednoho ke druhému.

Myšlenka, že smrt člověka osvobozuje od utrpení existence je základním smyslem Tristana a Isoldy. Wagnerovi nejde jen o nepřátelské rody nebo dávné křivdy mezi protagonisty. Tristan a Isolda postupně chápou, že celý svět je jeden velký děsivý mechanismus, který člověku vždy a znova brání ve štěstí. Na povrchu vidíme nepřátelské rody, závistivé dvořany či falešnou pýchu, ale to jsou jen povrchové projevy krutého fungování světa, v němž po noci vždy znovu přichází den a lidé jsou nuceni hrát vnucené a cizí role, hnát se za úspěchem a slávou, plnit povinnosti a věčně se pachtit za vidinou čehosi krásného a vzácného, co jim ale svět vždy znovu nakonec odepře. Řešením je jen odmítnutí tohoto světa a odchod z něj – smrt. Když Tristan a Isolda ve třetím dějství umírají, není to tragický omyl jako v Shakespearovi. Umírají proto, že pochopili, že láska nebyla smyslem jejich životů, ale pouze prožitkem, který jim umožnil nahlédnout skutečnou, nestvůrnou tvář světa. Až dotykem nejčistší a nejryzejší lásky si uvědomili ohyzdnost svých životů i všeho kolem sebe. Jako by Shakespearovi naschvál zařadil Wagner na samý závěr dramatu scénu, kdy přijíždí král Marke, aby vysvětlil zdánlivě osudový omyl s lektvary, milencům odpustil a oddal je. Takový „happy end“ nemůže u Wagnera uspět, protože každé setrvání na tomto světě je – jakkoliv se může zdát radostné – tou nejstrašnější tragédií. Tristan a Isolda proto umírají a definitivně se vymaňují světu. Král Marke, jeho dvořané – a samozřejmě my, diváci – zůstáváme zde, abychom dál otročili v labyrintech svých životů plných nepravd a bolesti a marně snili o štěstí, které nám bude navždy odepřeno.

A tak Wagner ve svém Tristanovi a Isoldě skutečně zašel dál, než Shakespeare v Romeovi a Julii. Smrt milenců není tragickým koncem, ale naplněním jejich lásky. To, co je pro Shakespeara osudovou tragédií, je pro Wagnera jediným možným řešením.

Wagner se tak ve svém mistrovském dílu jednou provždy vyrovnal se Shakespearem, romantickou láskou, smrtí, životem a světem. Wagner nikdy neměl malé ambice. Ale co dál? Po zbytek života se Wagner pokoušel vyřešit tento neřešitelný problém a nějak překonat absolutní pesimismus Tristana a Isoldy. Generace milovníků opery včetně Friedricha Nietzscheho, Thomase Manna i vzpomínaného Leonarda Bernsteina jsou však uhranuty nezemskou krásou Tristana a Isoldy, v níž se Wagner pokusil hudebně vyjádřit onu marnou touhu člověka po nedosažitelném štěstí. Přijďte si jeho hudbu ze světa nekonečné noci poslechnout a prožít příběh dvou lidí, kteří se rozhodli vzepřít světu, do Státní opery. Premiéry 26. a 29. 11. 2020.

Jan Rausch, jednatel Společnosti Richarda Wagnera Praha