Před sto lety se narodil operní režisér Wolfgang Wagner Společnost Richarda Wagnera Praha, řádný člen Richard Wagner Verband International

Více než půlstoletí určoval tvář Bayreuthských slavností (Bayreuther Festspiele) - nejprve se svým bratrem Wielandem a pak sám - vnuk slavného skladatele Wolfgang Wagner (30. srpna 1919 - 21. března 2010), který se narodil před sto lety. Festival operních děl Richarda Wagnera v bavorském Bayreuthu vedl jako ředitel (Festspielleiter) od jeho poválečného obnovení v roce 1951 společně s bratrem až do jeho předčasné smrti v roce 1966 a pak sám až do odchodu na odpočinek v roce 2008. Pojďme si připomenout jeho život, kariéru operního režiséra i něco z historie festivalu.

 

Pravnuk skladatele a klavíristy Franze Liszta, jehož dcera Cosima byla druhou manželkou skladatele Richarda Wagnera, Wolfgangova dědečka, se narodil dlouho po smrti těchto svých dvou slavných předků - děd Wagner zemřel v roce 1883 a praděd Liszt v roce 1886. Když se Wolfgang Wagner 30. srpna 1919 narodil v rodinné vile Wahnfried v Bayreuthu, žila ještě jeho babička Cosima (1837-1930). Wolfgang byl synem Richardova jediného syna Siegfrieda Wagnera (1869-1930). Wolfgangovou matkou byla původem Angličanka Winifred (1897-1980). Otec Siegfried, skladatel, dirigent a režisér, vedl Bayreuthské slavnosti od roku 1908 až do své smrti. Byl homosexuálem (resp. bisexuálem), ale aby se předešlo skandálům a aby dál pokračovala rodina, našla mu matka nevěstu, s níž měl Siegfried kromě třetího v pořadí Wolfganga ještě další tři děti: syna Wielanda (1917-1966) a dcery Friedelind (1918-1991) a Verenu (1920-2019); pěkně každý rok v letech 1917-1920 se tedy Winifred a Siegfriedovi narodil jeden potomek.

 

Jak je dobře známo, už od roku 1923 se Winifred Wagnerová přátelila s Adolfem Hitlerem, který Wagnerovy opery obdivoval a do Bayreuthu pravidelně jezdil, zatímco jeho kariéra stoupala, až se stal v roce 1933 vůdcem celého Německa, které pak zavedl do světové války, již rozpoutal v roce 1939. Winifred se nikdy netajila svým antisemitismem a obdivem nejen k Hitlerovi, ale i k nacismu. Její děti vyrůstaly v této atmosféře, Hitler byl pro ně od dětství „strýček Adolf" nebo ještě lépe „strýček Wolf", jak se mu přezdívalo. Po Siegfriedově smrti v roce 1930 (jeho matka Cosima zemřela téhož roku jen o pár měsíců dříve) vedla bayreuthský festival právě Winifred; každý rok v létě se sem sjížděli nacističtí pohlaváři a všude na budově Festspielhausu na Zeleném vršku a kolem vlály nacistické prapory s hákovým křížem. Největší naděje byly pochopitelně vkládány v nejstaršího syna Wielanda, nadaného scénografa a režiséra. Wieland debutoval výpravou k otcově opeře Der Bärenhäuter (Lübeck, 1936). V roce 1937 už dělal výpravu k Parsifalovi v Bayreuthu. Hitler ho dokonce zprostil vojenské služby, aby „ochránil a zachoval rodinné jméno". Naopak Wolfgang, u Hitlera méně oblíbený, musel po studiu na gymnáziu nastoupit vojenskou službu v roce 1938; hned v září 1939 byl ale zraněn ve válce proti Polsku a následujícího roku byl z armády propuštěn. Tehdy poprvé pracoval v Bayreuthu jako hospitant. Od října 1940 pracoval jako asistent režie a pomocný inspicient v Pruské státní opeře v Berlíně, soukromě studoval hudbu, teorii a praxi hudebního divadla. Wolfgangovou první samostatnou prací byla inscenace otcovy opery Bruder Lustig v Berlíně v roce 1944.

 

Téhož roku proběhl poslední válečný ročník Bayreuthských slavností. V následujícím roce, když válka skončila, už se festival nekonal. Vila Wahnfried byla poškozena bombardováním, vdova Winifred se stáhla do ústraní a bratry Wielanda a Wolfganga čekal denacifikační tribunál, jímž byli osvobozeni. V roce 1950 se společně ujali vedení festivalu, který byl obnoven v roce 1951. Od té doby se koná každý rok od konce července do konce srpna. Tzv. Nový Bayreuth znamenal po válce nejen distancování se od minulosti spojené s vazbami Winifred Wagnerové na Hitlera a nacismus, ale také nový přístup k inscenování Wagnerových děl, na němž měl lví podíl především vizionářský styl talentovaného Wielanda. Ten ve svých inscenacích nahradil velkolepost a naturalismus abstrakcí; působivé osvětlení mnohdy nahradilo i kulisy. Jeho inscenace Prstenu Nibelungova (1951-1958; 1965-1966) nebo Tristana a Isoldy (1962-1970) jsou proslulé dodnes. Wofgang se zpočátku věnoval především finanční stránce festivalu, ale od roku 1953, kdy zde nastudoval Lohengrina, se začal uplatňovat i jako scénograf a režisér. Jeho režijní přístup byl mnohem konzervativnější, jeho práce - a to i na poli scénografickém - jsou bližší bayreuthskému kánonu a tradici, méně inovativní a méně odvážné než inscenace bratrovy či jiných režisérů, které pak Wolfgang ve své éře angažoval.

 

V roce 1955 inscenoval Wolfgang v Bayreuthu Bludného Holanďana, v roce 1957 Tristana a Isoldu, v roce 1960 Prsten Nibelungův, v roce 1967 opět Lohengrina (tato inscenace byla v obnoveném nastudování Wolfgangovy dcery Kathariny uvedena v pražském Národním divadle v červnu 2017). Od roku 1952 pracoval Wolfgang také mimo Bayreuth, podobně jako jeho bratr Wieland, který úspěšně režíroval i v jiných divadlech a ne pouze Wagnerovy opery. Wolfgang například inscenoval Mozartova Dona Giovanniho v Braunschweigu v roce 1955, Mistry pěvce norimberské v Římě v roce 1956, Tristana a Isoldu v Miláně v roce 1978, Mistry pěvce v Drážďanech v roce 1985 a Bludného Holanďana tamtéž v roce 1988, Lohengrina v Taormině v roce 1991 a Tannhäusera v Tokiu v roce 1989. V Bayreuthu dále uvedl v roce 1968 Mistry pěvce, v roce 1970 znovu Prsten, v roce 1975 Parsifala a v roce 1985 Tannhäusera. Jeho poslední bayreuthskou inscenací byli Mistři pěvci v roce 1996. A vůbec poslední Wolfgangovou prací byl Lohengrin v roce 1997 v Tokiu. Poté se až do roku 2008 věnoval pouze vedení festivalu. Až do roku 1968 festival uváděl inscenace výhradně z dílny obou bratrů, od roku 1969 se okruh režisérů rozšířil o další jména.

 

V roce 1966 zemřel na rakovinu Wieland v pouhých 49 letech, a tak se Wolfgang ocitl v čele Bayreuthských slavností sám. Za dobu svého více než čtyřicetiletého vedení svěřil inscenaci Prstenu Nibelungova řadě režisérů. Nejprve nechal doběhnout inscenaci bratrovu (1965-1969, dirigenti Karl Böhm, Otmar Suitner a Lorin Maazel), poté nastudoval Prsten sám (1970-1975, dirigent Horst Stein). Tzv. „Prsten století", tedy inscenaci ke stoletému výročí tetralogie, poprvé vcelku uvedené v Bayreuthu v roce 1876, kdy se Festspielhaus otevřel veřejnosti, odvážně svěřil v roce 1976 Francouzům: mladému režisérovi Patrici Chéreauovi a dirigentovi Pierru Boulezovi. Ve své době skandální, ale úspěšná, převratná inscenace, dnes legendární, zachycená i na video a zvukové nosiče, se hrála do roku 1980. Následovali režiséři Peter Hall (1983-1986, dirigenti sir Georg Solti a Peter Schneider), Harry Kupfer (1988-1992, dirigent Daniel Barenboim), Alfred Kirchner (1994-1998, dirigent James Levine), Jürgen Flimm (2000-2004, dirigenti Giuseppe Sinopoli a Ádám Fischer) a Tancred Dorst (2006-2010, dirigent Christian Thielemann). Dodejme, že nové vedení festivalu po Wolfgangově odchodu na odpočinek a již po jeho smrti pak další Prsten svěřilo Franku Castorfovi (2013-2017, dirigenti Kirill Petrenko a Marek Janowski). Kromě výše uvedených režisérů se v Bayreuthu dále objevili u dalších oper například August Everding (s českým scénografem Josefem Svobodou zde uvedl Bludného Holanďana v roce 1969 a Tristana a Isoldu v roce 1974), Götz Friedrich, Jean-Pierre Ponnelle, Keith Warner, Heiner Müller a jiní. Mezi dirigenty najdeme kromě výše uvedených dále například Herberta von Karajana, Wolfganga Sawallische, Carlose Kleibera, sira Colina Davise, Philippa Jordana a mnohé další.

 

Wolfgang Wagner byl dvakrát ženatý. S první manželkou Ellen Drexelovou (1919-2002) měl dceru Evu (nar. 1945) a syna Gottfrieda (nar. 1947). S druhou manželkou Gudrun Mackovou (1944-2007), s níž se oženil po rozvodu v roce 1976, měl dceru Katharinu (nar. 1978). O Gudrun se někdy říká, že měla na manžela velký vliv a že byla jakousi utajenou, „virtuální" spolurežisérkou Wolfgangových inscenací. S dcerou Evou se otec poněkud odcizil, ještě horší vztah měl se synem Gottfriedem, vždy kritickým k rodinné historii a jejím stínům; v roce 1975 mu byl dokonce zakázán přístup do rodinné vily Wahnfried a o otcově smrti se Gottfried dozvěděl až z médií. Gottfried Wagner otevřeně poukazuje na spojitost svých předků s antisemitismem a nacionálním socialismem, píše o tom a přednáší. I v češtině vyšla jeho kniha Kdo nevyje s vlkem (1997, česky 2006), autorův příspěvek ke kritické historii Bayreuthu. V knize například píše o tom, jak se rodina rozdělila na „Wielandovy" a „Wolfgangovy": „Mého otce jeho bratr diskvalifikoval jako šosáckého byrokrata, zatímco Wieland platil na veřejnosti za umělce. Následkem toho byli ,nadaní' a ,nenadaní' Wagneři: toto nálepkování pak mělo působit po dlouhá desetiletí a zabarvovat i zpravodajství v médiích." Vzpomíná, jak nemohl v dětství sedět u stolu s Wielandovými dětmi, nebo jak mohl pozorovat zkoušky svého otce, ale už ne strýce Wielanda, jehož obdivoval, to jen tajně. I mezi diváky se pak vytvořily dvě skupiny, příznivci Wielanda a Wolfganga, které proti sobě intrikovaly. Gottfried si brzy uvědomoval, jaká umělecká propast mezi oběma bratry zeje. Gottfried vzpomíná i na to, jak otec mluvil o Hitlerovi, netajil se obdivem k němu a s dojetím si připomínal, jak jej „strýček Wolf" navštívil v roce 1939 v berlínské nemocnici Charité, kde se léčil po zranění v boji. Otevřeně popisuje svůj problematický vztah k otci i k celé rodině i „boje" o následnictví v čele festivalu v době, kdy Wolfgang stárnul a všichni se neustále ptali, jak to bude s vedením dál. Vztahy mezi otcem a synem se neurovnaly nikdy...

 

Wolfgang Wagner, který rodinné tradici zasvětil celý život, vydal v roce 1994 vlastní rozsáhlou autobiografii s názvem Lebens-Akte. Nositel mnoha ocenění a čestný bayreuthský občan se vzdal vedení festivalu k 31. srpnu 2008. Zemřel 21. března 2010 v Bayreuthu a je pochován na místním městském hřbitově v rodinné hrobce, kde spočívají i jeho rodiče a bratr. Ředitelkami festivalu se staly od 1. září 2008 jeho dcery Eva Wagner-Pasquierová a Katharina Wagnerová. Mezi oběma nevlastními sestrami to však poněkud skřípalo a nakonec Eva z vedení odstoupila a od 1. září 2015 stojí v čele festivalu sama Katharina. Rodinná tradice pokračuje dál. Katharina se již stačila jako režisérka prosadit svými poněkud kontroverzními inscenacemi dědečkových oper, například Bludného Holanďana ve Würzburgu (2002), Lohengrina v Budapešti (2004), Mistrů pěvců v Bayreuthu (2007), Rienziho v Brémách (2008) či Tannhäusera v Las Palmas de Gran Canaria (2009). Lépe byla přijata její bayreuthská inscenace Tristana a Isoldy (2015), která byla na programu i v letošním ročníku. Jak jsme uvedli výše, Katharina režírovala otcovu obnovenou inscenaci Lohengrina z Bayreuthu 1967 v pražském Národním divadle v roce 2017. Kromě inscenování dědových děl se věnuje i jiným operním tvůrcům. Například v roce 2005 uvedla v Mnichově operu Der Waffenschmied Alberta Lortzinga, v roce 2006 v Deutsche Oper Berlin Pucciniho Triptych, v roce 2010 v Mohuči Pucciniho Madam Butterfly a v roce 2011 tamtéž Nížinu Eugena D'Alberta.

 

Bayreuth, wagnerovská Mekka, se za vedení Wolfganga Wagnera proměnil, když jej jeho dlouholetý šéf v roce 1969 otevřel režijním přístupům mnoha předních světových režisérů. A díky němu se sem dostali i přední světové dirigentské osobnosti, nemluvě o záplavě skvělých wagnerovských pěvců a pěvkyň. Ti všichni pokračují v naplňování jedinečného snu zakladatele Bayreuthských slavností a dál zde výhradně inscenují a uvádějí na špičkové úrovni (ať už si o úrovni režií myslíme cokoliv) opery jediného skladatele, Richarda Wagnera, a to ještě ne všechny, ale jen těch deset zralých, jež tvoří tzv. bayreuthský kánon (tedy bez tří raných Wagnerových oper Víly, Zákaz lásky a Rienzi). Na závěr ještě dovolte pár zajímavých čísel. Zdaleka nejčastěji byl v celé historii Bayreuthu (od založení festivalu v roce 1876 až do roku 2018) uveden Parsifal (536 představení), na pomyslném druhém místě jsou to Mistři pěvci norimberští (319 představení); každá další opera (včetně jednotlivých dílů Prstenu) má na svém kontě dosud okolo 230 až 240 představení.

 

MILAN VALDEN Opera Plus 30. 8. 2019